Charlotte Brontëová - Jana Eyrová

Děj románu významné anglické spisovatelky je zasazen do kopcovité yorkshirské krajiny se slatinami a vřesovišti a odehrává se v době viktoriánské. Vypráví teskný příběh lásky ušlechtilé, přímé a ač v mládí odstrkované, přece jen sebevědomé a statečné dívky, jež odchází od zámožného a milujícího muže, když zjišťuje, že jejímu sňatku s ním stojí v cestě závažná morální překážka...

Konkrétně u této knihy mě mrzí to, že jsem dříve viděla film, než jsem si přečetla samotný příběh. Při čtení se mi totiž vybavovali herci, ale já se i přesto snažila vytvořit si vlastní představu o tom, jak hrdinové vypadají. 

Ne každého budou bavit poměrně časté popisné pasáže, je to ale něco, co já na této knize zbožňuji. Časté popisy okolí domu pana Rochestera  mě totiž donutí na chvíli zapomenout, kde vlastně jsem a představit si, jak to vypadalo v době, do které je celý příběh zasazen. 

Kdo jiný, než Jana Eyrová, může být mojí nejspřízněnější duší celého příběhu. Nikdy jsem se nesetkala s tím, abych tak rozuměla pocitům knižního hrdiny. Na Janu je nahlíženo jako na obyčejnou a nepěknou dívku, která si s tím ale, dle mého, nedělá těžkou hlavu. Bere věci tak, jak jsou a funguje i přesto, co si o ní ostatní lidé myslí. Je oddána svému pánovi a je pro něj schopna udělat snad cokoliv. 

Celý příběh se vyvíjí docela nevinně, dokud se nestane nehoda, která převrátí celou situaci a stanou se věci, které byste od tohoto románu nečekali. 
Omlouvám se vám, že o příběhu nemluvím více přímo, ale nechci vám prozrazovat žádné detaily, spíš vám zlákat k přečtení knihy, která stojí opravdu za to! 

Ráda bych vám také doporučila také zfilmovanou verzi, je jich několik a já viděla myslím dvě z nich, každopádně doporučuji tu z roku 2011 v hlavní roli s Milou Wasikowskou. 

Tip na výlet - Lom Kaolinka a město Znojmo

Zdravím vás po velmi dlouhé době tady na blogu! Chtěla bych se vám omluvit, že jsem tehdy zmizela a nevysvětlila vám, proč tomu tak bylo. Teď už se k tomu nechci vracet, možná někdy jindy, ale neměla jsem příliš veselé období. Blog bych chtěla zkusit obnovit, docela mi totiž chybí sdělování mých zážitků, ať už čtecích nebo cestovatelských. 

Dnes bych vám chtěla dát tip na ne příliš známý lom u Přímětic, Kaolinku. Byla jsem tam už před dvěma lety, ale tehdy nebylo počasí na koupání. Musím říct, že voda je čistá a relativně teplá, takže nás v těch vedrech moc neochladila. Každopádně musím říct, že lomy jsou pro koupání tím nejlepším místem. Lom Kaolinka není jediný lom v okolí Přímětic, stačí se podívat na mapu a zjistíte, že menších lomů je tam hned několik. 

V lomu žije ohrožený čolek dravý, který už obývá jen málo míst ČR. Na březích můžete vidět ještěrku obecnou, je jich tam opravdu dost, ale jsou tak hbité, že jsem si ji nestihla vyfotit. 

Tak tak jsme stihli utéct před deštěm a bouřkou, která se na nás hnala. 

perleťovec stříbropásek

 Kostel sv. Mikuláše ve Znojmě. 

 Rotunda sv. Kateřiny.

Pokud chcete strávit chvilku výhledem na Dyji, doporučuji navštívit stánek s terasou kousek od rotundy sv. Kateřiny. 

Christiane Vera Felscherinow: My děti ze stanice zoo

Na základě zpovědi zachycené na magnetofonových páscích zpracovali Kai Hermann a Horst Rieck autentický životní příběh německé narkomanky Christiany F.
Dnes již dospělá Christiane F. se poprvé ve svých dvanácti letech setkala v evangelickém centru pro mládež s hašišem, ve třinácti na diskotéce s heroinem. Brzo se stala na drogách závislou, přes den chodila do školy a odpoledne si spolu se svými přáteli - narkomany vydělávala na stanici ZOO peníze na drogu prostitucí. Její matka skoro dva roky netušila nic o dvojím životě své dcery. Christiane F. vypráví s obdivuhodnou snahou o přesnost a odzbrojující otevřeností o osudech dětí, o kterých se veřejnost dozvídá až z titulků novin, jež oznamují jejich smrt. Příběh Christiany F. se denně opakuje kdekoli na světě.

Tak moc jsem touto knihou byla doslova pohlcená, že jsem ji četla skoro dva týdny. Nedává to asi moc smysl, ale nedokázala jsem si přečíst na jeden zátah. Bylo to pro mě opravdu hodně náročné a skoro jsem se bála ji číst někde na veřejnosti a vysvětlovat lidem okolo, co že za knihu to vlastně čtu a co přesně se v ní odehrává. Ne, že bych se snad styděla za to, jaký typ knihy jsem zrovna četla, ale k drogám mám odjakživa nepopsatelně negativní vztah a nikdy, nikdy by mě nenapadlo, že tak malé děti by byly schopny vyzkoušet něco tak odporného, jako jsou drogy.

Na začátku knihy Christiane krátce popisuje svoje dětství, zmiňuje se dost často o svém otci, ke kterému měla respekt i její vlastní matka a bála se mu cokoliv říct. Christianin otec jí často ubližoval, ale ona byla tak statečná, že jí to nevadilo. Její matka byla šíleně zoufalá a nedokázala pomoci sobě, ani svým dvěma dcerám. Natož pak, aby se snad ubránila svému agresivnímu manželovi.

Christianina závislost začíná stejně, jako každá jiná. Chodí pozdě domů, aniž by její matka zaregistrovala, že se něco děje. Měla svoje problémy a proto si možná podvědomě namlouvala, že má Christiana věk na to, aby trávila noci na diskotéce a domů chodila až někdy k ránu. To mě dost překvapilo, protože která matka nechá svoje dvanáctileté dítě běhat po venku, do kdy se mu zlíbí?

Můžu jednoznačně říct, že jsem hodně slabá povaha a proto se mi knížka nečetla vůbec jednoduše. Běhal mi z toho všeho mráz po zádech a kdykoliv se Christiana rozhodla se vším přestat, měla jsem radost, že to snad vyjde. Ale umím si představit, jak taková závislost na droze asi vypadá a jsem zastánce názoru, že pokud se narkomani umístí do vězení, mají snad ještě větší možnost se k droze dostat, než kdyby byli nedobrovolně umístěni do specializovaného ústavu.

Docela mě mrzí, že není kniha v povinné četbě, protože je nejen čtivá, ale neuvěřitelně poučná. Není totiž nad příběh, který se doopravdy stal. Nevěřím totiž moc tomu, když se na školách pořádají různé přednášky, pořád se to dokola omílá a všem už to přijde jako běžná věc. Proto bych každému doporučila si tuhle knihu přečíst, i když se čtení třeba až tak nevěnuje. Za mě rozhodně jedna z nejlepších autobiografií, které jsem kdy četla. Perfektně zpracovaná kniha.

Colleen Hooverová: Bez naděje

Když se sedmnáctiletá Sky seznámí s Deanem Holderem – možná jediným klukem, jehož provází ještě horší pověst než ji – něco se v ní změní. S ním poprvé ucítí něco, co v ní všechny povrchní známosti předtím probudit nedokázaly.

Holder ji uchvátí i vyděsí už během prvního setkání, ale hlavně ji dokáže probrat z citové otupělosti, kterou už začala považovat za součást své povahy. A vyvolat v ní vzpomínky na minulost... vzpomínky tak bolestné, že by si přála nechat je dál hluboko pohřbené.

Celý příběh začíná tak poklidně, ze si chvíli říkáte, do jakého románu jste se to pustili a že dějově podobné knihy jste již mnohokrát četli. Avšak tahle kniha má v sobě něco, co ostatním knihám chybí, co jsem doposud postrádala snad u každé knihy tohoto druhu.

Sky - hlavní hrdinka knihy je mi od první stránky strašně sympatická. Působí tak, že si z ničeho nic nedělá, názory ostatních ji nezajímají a to, že jí matka neschvaluje žádné moderní technologie Sky ani v nejmenším nevadí. Není to taková ta typická naivní holka, která by od života čekala bůh ví co a právě proto mi přijde celá kniha od ostatních tak odlišná a víc reálná. Sice byly chvíle, kdy jsem si říkala, že je to až moc přiostřené, ale děj celkově se mi zdá více reálnější, než běžně. 

V průběhu čtení zjistíte, proč zrovna název Bez naděje, to vám neprozradím, ale když jsem to na jedné stránce četla, cítila jsem, jak mě tak hezky zahřálo u srdce, že muže být vztah s dávno zapomenutým přítelem tak pevný.

Zrovna když jsem nečekala, že by mohl přijít nějaký zvrat a bylo jich najednou několik naráz, tak mě to dostalo na tolik, že jsem četla v kuse. Bez přestání jsem knihu doslova hltala, každé slovo mi přijde tak krásné napsané, vystihuje daný moment. 

Kniha byla tak krásně napsaná, romantická a čtivá. Beze sporu ji řadím mezi ty nejlepší a nejmilejší knihy, jaké jsem vůbec kdy četla. Pokud váháte, zda si knihu přečíst, tak vám radím, pusťte se do čtení, protože vás to jednoznačně dostane, tak jako mě. Tedy pokud mate alespoň trochu podobný vkus na knihy, jako já.

Na téma... Ilustrace

Když se tak zamyslím nad tím, co pro mě před několika lety bylo důležitější, jestli samotný děj, nebo ilustrace v knize, je to jednoznačně druhá možnost.
Když mi mamka vždy předčítala nějakou knihu, dokázaly ve mě vzbudit nejrůznější emoce, jako strach, hrůzu nebo radost. Děj jsem sice vnímala dost pozorně a snažila se naslouchat slovům vycházejícím z máminých úst, jako by pro mě byly něčím neobvyklým, ale bez ilustrací by mě knihy, jako malou holku nejspíš nebavily.
Bylo pro mě tolik důležité si děj spojit s něčím konkrétním, při popisu různých osob jsem si byla schopná ve spojitosti s kresbou představit, jak ten člověk asi vypadal. A pokud mi to nestačilo, jednoduše jsem si domyslela, jak asi vypadá.
I když mají menší děti nejspíš daleko větší představivost, i dnes mám radost, když na nějakou drobnou ilustraci v knize narazím a mile mě překvapí. Dřív ve mně totiž knihy opravdu vyvolávaly hlavně strach a stačilo mi, když jsem na obrázku viděla jen trochu zamračeného dědulu.
Nejradši jsem však měla obrázky princezen a ilustrací přes celou stránku. Ne snad, že bych si podle popisu nedokázala představit, jak asi vypadaly, ale vždy se mi líbilo koukat na obrázek a zároveň poslouchat pohádku. To mi dnes upřímně chybí ze všeho nejvíc.
Nejraději vzpomínám na knihu Bratří Grimů, která je opravdu plná nádherných ilustrací. Když jsem ji kvůli focení po několika letech držela v ruce, málem mi tekly slzy, když jsem si vzpomněla, jak ležím na zahradě v houpací síti a mamka mi nahlas předčítá ty úžasné příběhy už po několikáté během jednoho dne.

F.S. Fitzgerald: Velký Gatsby

Bouřlivá dvacátá! Věk ženských lýtek zadýchaných jazzem, věk technického pokroku a propastných sociálních rozdílů, léta uvolněných mravů a prohibice. O Americe paradoxů začal Francis Scott Fitzgerald psát v polovině roku 1924. Pobýval tehdy na Francouzské riviéře nebo v Paříži, kde se scházel s Ernstem Hemingwayem, Gertrudou Steinovou a dalšími, kteří se považovali za součást tzv. ztracené generace. Velký Gatsby je v pořadí třetím Fitzgeraldovým románem. Poprvé vyšel v New Yorku v roce 1925 a byl oceněn kritiky i čtenáři. Dodnes stojí v čele literárních skvostů dvacátého století a bývá označován i za vrchol tvorby samotného Fitzgeralda.

Amerika ve dvacátých letech, jazz, nespoutanost - to jsou věci, o kterých běžně ráda čtu, baví mě a zajímají, ale hned na začátek bych chtěla říct, že kniha pro mě byla naprostým zklamáním.
Už když jsem knihu poprvé držela v ruce, říkala jsem si, že to bude jednoznačně jedna z nejlepších knih, slyšela jsem na ni hrozně moc pozitivních ohlasů a to je důkaz, že vlastní názor si můžete udělat až po přečtení celé knihy.

Začátek děje se rozbíhal dost pomalu, stále se nic nedělo. Čekala jsem, kdy přijde nějaký zvrat, intrika, ale po celou tu dobu jsem čekala marně. Do čtení jsem se mnohdy musela nutit, proto jsem ji taky četla déle, než je u mne zvykem. Děj jsem vlastně nedokázala pořádně vnímat, často jsem po dočtení kapitoly nevěděla, o čem jsem před pár minutami četla. Zkrátka, kniha byla hrozně zdlouhavá, bez zápletky. Na to, že patří mezi ty nejčtenější knihy na světě, bych od ní čekala mnohem, ale mnohem více.

Přesvědčila jsem se taky o tom, že ne vždy mě moje oblíbené téma může bavit. Moji čtenáři jistě ví, že bych si přečetla snad každou knihu s podobným námětem, ale nejsem si jistá, kdy se do podobné knihy zase pustím. Po tak obrovském zklamání si nejsem vůbec jistá, kdy se budu chtít k tomuto tématu opět vrátit.

Kdybyste po mně teď chtěli, abych vám stručně shrnula obsah knihy, nebyla bych toho ani schopna. Ne, že bych knihu snad považovala za naprostou ztrátu času, ale jak už jsem se zmínila o pár řádků výše, něco tomu chybělo, a to dost. Možná jsem příliš mladá na to, abych tuhle knihu pochopila, ale obávám se, že se k ní nikdy vrátit nechci. Kdybych byla o pár let starší, možná bych se na tehdejší společnost dívala úplně jinak. Mrzí mě, že si to tahle kniha u mě tak pokazila. Co se týče dalších knih od tohoto autora, určitě si chci přečíst Něžná je noc, ale dám si mírnou pauzu od čtení podobných knih, neboť se bojím, že by to dopadlo podobně, jako s Velkým Gatsbym.