F.S. Fitzgerald: Velký Gatsby

Bouřlivá dvacátá! Věk ženských lýtek zadýchaných jazzem, věk technického pokroku a propastných sociálních rozdílů, léta uvolněných mravů a prohibice. O Americe paradoxů začal Francis Scott Fitzgerald psát v polovině roku 1924. Pobýval tehdy na Francouzské riviéře nebo v Paříži, kde se scházel s Ernstem Hemingwayem, Gertrudou Steinovou a dalšími, kteří se považovali za součást tzv. ztracené generace. Velký Gatsby je v pořadí třetím Fitzgeraldovým románem. Poprvé vyšel v New Yorku v roce 1925 a byl oceněn kritiky i čtenáři. Dodnes stojí v čele literárních skvostů dvacátého století a bývá označován i za vrchol tvorby samotného Fitzgeralda.

Amerika ve dvacátých letech, jazz, nespoutanost - to jsou věci, o kterých běžně ráda čtu, baví mě a zajímají, ale hned na začátek bych chtěla říct, že kniha pro mě byla naprostým zklamáním.
Už když jsem knihu poprvé držela v ruce, říkala jsem si, že to bude jednoznačně jedna z nejlepších knih, slyšela jsem na ni hrozně moc pozitivních ohlasů a to je důkaz, že vlastní názor si můžete udělat až po přečtení celé knihy.

Začátek děje se rozbíhal dost pomalu, stále se nic nedělo. Čekala jsem, kdy přijde nějaký zvrat, intrika, ale po celou tu dobu jsem čekala marně. Do čtení jsem se mnohdy musela nutit, proto jsem ji taky četla déle, než je u mne zvykem. Děj jsem vlastně nedokázala pořádně vnímat, často jsem po dočtení kapitoly nevěděla, o čem jsem před pár minutami četla. Zkrátka, kniha byla hrozně zdlouhavá, bez zápletky. Na to, že patří mezi ty nejčtenější knihy na světě, bych od ní čekala mnohem, ale mnohem více.

Přesvědčila jsem se taky o tom, že ne vždy mě moje oblíbené téma může bavit. Moji čtenáři jistě ví, že bych si přečetla snad každou knihu s podobným námětem, ale nejsem si jistá, kdy se do podobné knihy zase pustím. Po tak obrovském zklamání si nejsem vůbec jistá, kdy se budu chtít k tomuto tématu opět vrátit.

Kdybyste po mně teď chtěli, abych vám stručně shrnula obsah knihy, nebyla bych toho ani schopna. Ne, že bych knihu snad považovala za naprostou ztrátu času, ale jak už jsem se zmínila o pár řádků výše, něco tomu chybělo, a to dost. Možná jsem příliš mladá na to, abych tuhle knihu pochopila, ale obávám se, že se k ní nikdy vrátit nechci. Kdybych byla o pár let starší, možná bych se na tehdejší společnost dívala úplně jinak. Mrzí mě, že si to tahle kniha u mě tak pokazila. Co se týče dalších knih od tohoto autora, určitě si chci přečíst Něžná je noc, ale dám si mírnou pauzu od čtení podobných knih, neboť se bojím, že by to dopadlo podobně, jako s Velkým Gatsbym.

Na téma... První záchvěv podzimu

Většina šťastných událostí v mém životě se děje právě na podzim. Ráno se probouzím a cítím na své kůži mírný chlad, tendence přikrýt se a spát dokud slunce nevysvitne je větší, než kdy dříve. Při pohledu z okna na chvějící se břízy mnou projede nepopsatelný pocit radosti. I stromy v tu chvíli vypadají šťastně. Pozoruji ptáky a z jejich zpěvu je znát, že se na toto období plné barev a posledních známek tepla těší více, než kterýkoliv jiní živočichové.
Lehnout si doma pod bavlněnou dečku, cítit její příjemné teplo, z hrnku usrkávat heřmánkový čaj a číst pěknou knížku... nedovedu si představit lépe strávené podzimní odpoledne. Nebo snad vyrazit s batůžkem napěchovaným všemi nezbytnostmi na okraj lesa, nasát tu vlahou energii, o kterou se s námi podzim dělí, to taky není nápad k zahození.
Zvířata se mi touhle roční dobou zdají mnohem přívětivější, klidnější. Pozoruji, jak k sobě lnou a připravují se na odchod tepla, který je v nedohlednu.
Jemně se červenající šípky, odkvétající růže a zbarvující se listí javorů nám dává jasně najevo, že babího léta se nejspíš nedočkáme, nebo snad ano?

 

ask / flickr

#2 Knižní série

Jeffrey Archer: Nositelé příběhů

Tato v pořadí šestá sbírka vyšla v originále (pod shakespearovským názvem And Thereby Hangs a Tale) na jaře 2010, po téměř šesti letech, kdy její autor cestoval po světě. Podobně jako tomu bylo u předcházejících sbírek, i zde jsou některé povídky založeny na skutečných příbězích - deset z patnácti povídek bylo údajně inspirováno příběhy, které Archer shromáždil právě během svých cest - zatímco jiné jsou ryzí fikcí, čerpající nejen z autorovy fantazie, ale i z jeho neméně barvitého soukromého života. Jednotlivé povídky se odehrávají v různých částech světa a jejich hrdiny jsou lidé často na první pohled všední, nezajímaví. Právě tito lidé však v sobě často nosí příběhy, které stojí za vyprávění - a Archer je skvělý vypravěč. Opět potvrzuje své přirozené nadání pro krátké příběhy, jeho povídky vás "chytí" už od první stránky. Jsou vkusné, chytré a zábavné a nechybí v nich vynikajícím způsobem zvládnuté charakteristiky postav, typický anglický humor, napjaté očekávání pointy příběhu a překvapivé zvraty. Některé z nich vás rozesmějí, jiné vám vženou do očí slzy - všechny vás však budou udržovat v napětí téměř do konce. 

Na knihu od Jeffreyho Archera jsem narazila úplnou náhodou a nebýt výprodeje v knihkupectví, nejspíš bych o tomto autorovi dodnes nevěděla. Někdy váhám, zda si knihu koupit, protože jsem dříve od daného nakladatelství žádnou knížku nečetla, tím je právě i Plejáda, pro mě úplně nový objev. 

Hned na první pohled se mi knížka moc líbila. Je krásný ten kontrast mezi jménem autora a názvem knihy. Fotografie na obálce je také úžasná, vzbuzuje ve mě nostalgii a chuť knihu číst bez přestání až do konce!

Nositelé příběhů rozhodně není kniha pro každého. Pokud vás nebaví číst knihy toho typu, kdy si občas musíte něco domýšlet, nebo se vám příběh zdá příliš nereálný, do knihy se nepouštějte. To říkám na rovinu.

Ze začátku jsem knihu chválila, říkala si, jak to byl skvělý výběr, ale v průběhu jsem dost často měnila názor. Nevím totiž, jestli mám knihu hodnotit jako takovou, nebo ji zhodnotit podle příběhů, každý je totiž o něčem úplně jiném. Co mi ale trochu vadilo, že se v ní objevuje zbytečně moc politiky, to já nerada.

Myslela jsem si, jak knihu přečtu během víkendu, to se ale nestalo, protože jsem nebyla schopná si sednout a číst jeden příběh za druhým. Trochu se mi totiž pletly a než jsem si uvědomila, že daná postava byla v předešlém příběhu a v tom, který jsem v tu chvíli četla, už se neobjevuje, byla jsem z toho zkrátka příliš zmatená. 

Chtěla bych se zmínit speciálně o jednom příběhu s názvem Schůzka naslepo, který mě naprosto překvapil a vykouzlil úsměv na tváři, protože takový konec jsem nečekala. Nebudu vám ale víc prozrazovat, ať nikomu nezkazím překvapení. 

Na knize se mi nejvíce líbí to, že v každém příběhu je doslova od každého kousek. Napětí, očekávání, smích. Někdy zůstanete z konce zaražení, jak se to všechno rychle seběhne. 

Ať si ji přečte opravdu každý, kdo má rád příběhy založené na pravdě, z části domyšlené.

Stephenie Meyerová: Stmívání

Isabella Swanová se stěhuje do Forks, městečka ve státě Washington, kde neustále prší. Zdá se jí, že na světě neexistuje nudnější a beznadějnější místo – až dokud nepotká tajuplného a přitažlivého Edwarda Cullena, který doslova obrátí její život vzhůru nohama. Do Isabellina příjezdu Edward úspěšně tajil před obyvateli městečka svou upírskou osobnost. Ale nikdo není v bezpečí, zvláště Isabella, člověk, který je Edwardovi nejdražší. Milenci však balancují na ostří nože – mezi touhou a hrozným nebezpečím. 

Jsem si téměř jistá, že tuhle knihu zná každý nebo minimálně film většina z vás viděla. Neskutečně mě mrzí, že jsem si nejdříve nepřečetla knížku a pak si nepustila film. Jsem přesvědčená o tom, že je vždy lepší si na příběh podívat vlastníma očima, udělat si představu o postavách a prostředí a teprve potom se podívat na zfilmovanou verzi.
Kniha pro mě tudíž nebyla žádným překvapením, věděla jsem přesně, co a jak se stane a podle mého názoru knihu spousta lidí přechválila a stala se málo vyhledávanou a nezajímavou. Alespoň si myslím, že na ni lidé v mém okolí mají tento skeptický názor. 

Kniha se mi četla opravdu dobře, ale chybělo mi takové to napětí. Vždy, když čtu nějakou knihu, mám možnost představit si postavy, udělat si o nich nějaký obrázek, i prostředí si ráda představuji. U téhle knihy mi to šíleně moc chybělo, nedokázala jsem při čtení zapomenout na film.

Co se týče postav, je mi ze všech nejsympatičtější Alice, je to taková romantička, hrozně milá a půvabná. Jacob se v knize objevuje opravdu málo, na rozdíl od filmu kde ho vidíte mnohem častěji. Občas mě vytáčel Edward, který nenechá Bellu vlastně samostatně přemýšlet, vadí mu i to, že se baví s někým jiným, ale přitom ji pořád jaksi nabádá k tomu, aby se od něj držela dál.

Velmi se mi líbí, jakým způsobem autorka píše. I když popisuje nějakou postavu, je celkem stručná a zbytečně nic neprotahuje. Někomu by mohlo vadit, že v knize není tak častá přímá řeč, já jsem naopak ráda. Je to asi první fantasy kniha, kterou jsem četla, takže nemohu knihu nijak porovnat s ostatními. 
Jak asi víte, na fantasy knihy zrovna nejsem, ale tuto sérii si chci přečíst celou, protože upíři a vlci jsou z těchto fantasy postav snad to jediné, co mi přijde maličko reálné. Ale aby si to někdo špatně nevyložil a nemyslel si, že snad věřím v upíry, to opravdu ne.

Vůbec nelituji toho, že jsem si knihu přečetla a že jsem jí věnovala docela dost času. Zbývající knihy si chci pořídit taky v tomto vydání, protože se mi líbí víc, než to originální.