Christiane Vera Felscherinow: My děti ze stanice zoo

Na základě zpovědi zachycené na magnetofonových páscích zpracovali Kai Hermann a Horst Rieck autentický životní příběh německé narkomanky Christiany F.
Dnes již dospělá Christiane F. se poprvé ve svých dvanácti letech setkala v evangelickém centru pro mládež s hašišem, ve třinácti na diskotéce s heroinem. Brzo se stala na drogách závislou, přes den chodila do školy a odpoledne si spolu se svými přáteli - narkomany vydělávala na stanici ZOO peníze na drogu prostitucí. Její matka skoro dva roky netušila nic o dvojím životě své dcery. Christiane F. vypráví s obdivuhodnou snahou o přesnost a odzbrojující otevřeností o osudech dětí, o kterých se veřejnost dozvídá až z titulků novin, jež oznamují jejich smrt. Příběh Christiany F. se denně opakuje kdekoli na světě.

Tak moc jsem touto knihou byla doslova pohlcená, že jsem ji četla skoro dva týdny. Nedává to asi moc smysl, ale nedokázala jsem si přečíst na jeden zátah. Bylo to pro mě opravdu hodně náročné a skoro jsem se bála ji číst někde na veřejnosti a vysvětlovat lidem okolo, co že za knihu to vlastně čtu a co přesně se v ní odehrává. Ne, že bych se snad styděla za to, jaký typ knihy jsem zrovna četla, ale k drogám mám odjakživa nepopsatelně negativní vztah a nikdy, nikdy by mě nenapadlo, že tak malé děti by byly schopny vyzkoušet něco tak odporného, jako jsou drogy.

Na začátku knihy Christiane krátce popisuje svoje dětství, zmiňuje se dost často o svém otci, ke kterému měla respekt i její vlastní matka a bála se mu cokoliv říct. Christianin otec jí často ubližoval, ale ona byla tak statečná, že jí to nevadilo. Její matka byla šíleně zoufalá a nedokázala pomoci sobě, ani svým dvěma dcerám. Natož pak, aby se snad ubránila svému agresivnímu manželovi.

Christianina závislost začíná stejně, jako každá jiná. Chodí pozdě domů, aniž by její matka zaregistrovala, že se něco děje. Měla svoje problémy a proto si možná podvědomě namlouvala, že má Christiana věk na to, aby trávila noci na diskotéce a domů chodila až někdy k ránu. To mě dost překvapilo, protože která matka nechá svoje dvanáctileté dítě běhat po venku, do kdy se mu zlíbí?

Můžu jednoznačně říct, že jsem hodně slabá povaha a proto se mi knížka nečetla vůbec jednoduše. Běhal mi z toho všeho mráz po zádech a kdykoliv se Christiana rozhodla se vším přestat, měla jsem radost, že to snad vyjde. Ale umím si představit, jak taková závislost na droze asi vypadá a jsem zastánce názoru, že pokud se narkomani umístí do vězení, mají snad ještě větší možnost se k droze dostat, než kdyby byli nedobrovolně umístěni do specializovaného ústavu.

Docela mě mrzí, že není kniha v povinné četbě, protože je nejen čtivá, ale neuvěřitelně poučná. Není totiž nad příběh, který se doopravdy stal. Nevěřím totiž moc tomu, když se na školách pořádají různé přednášky, pořád se to dokola omílá a všem už to přijde jako běžná věc. Proto bych každému doporučila si tuhle knihu přečíst, i když se čtení třeba až tak nevěnuje. Za mě rozhodně jedna z nejlepších autobiografií, které jsem kdy četla. Perfektně zpracovaná kniha.

Colleen Hooverová: Bez naděje

Když se sedmnáctiletá Sky seznámí s Deanem Holderem – možná jediným klukem, jehož provází ještě horší pověst než ji – něco se v ní změní. S ním poprvé ucítí něco, co v ní všechny povrchní známosti předtím probudit nedokázaly.

Holder ji uchvátí i vyděsí už během prvního setkání, ale hlavně ji dokáže probrat z citové otupělosti, kterou už začala považovat za součást své povahy. A vyvolat v ní vzpomínky na minulost... vzpomínky tak bolestné, že by si přála nechat je dál hluboko pohřbené.

Celý příběh začíná tak poklidně, ze si chvíli říkáte, do jakého románu jste se to pustili a že dějově podobné knihy jste již mnohokrát četli. Avšak tahle kniha má v sobě něco, co ostatním knihám chybí, co jsem doposud postrádala snad u každé knihy tohoto druhu.

Sky - hlavní hrdinka knihy je mi od první stránky strašně sympatická. Působí tak, že si z ničeho nic nedělá, názory ostatních ji nezajímají a to, že jí matka neschvaluje žádné moderní technologie Sky ani v nejmenším nevadí. Není to taková ta typická naivní holka, která by od života čekala bůh ví co a právě proto mi přijde celá kniha od ostatních tak odlišná a víc reálná. Sice byly chvíle, kdy jsem si říkala, že je to až moc přiostřené, ale děj celkově se mi zdá více reálnější, než běžně. 

V průběhu čtení zjistíte, proč zrovna název Bez naděje, to vám neprozradím, ale když jsem to na jedné stránce četla, cítila jsem, jak mě tak hezky zahřálo u srdce, že muže být vztah s dávno zapomenutým přítelem tak pevný.

Zrovna když jsem nečekala, že by mohl přijít nějaký zvrat a bylo jich najednou několik naráz, tak mě to dostalo na tolik, že jsem četla v kuse. Bez přestání jsem knihu doslova hltala, každé slovo mi přijde tak krásné napsané, vystihuje daný moment. 

Kniha byla tak krásně napsaná, romantická a čtivá. Beze sporu ji řadím mezi ty nejlepší a nejmilejší knihy, jaké jsem vůbec kdy četla. Pokud váháte, zda si knihu přečíst, tak vám radím, pusťte se do čtení, protože vás to jednoznačně dostane, tak jako mě. Tedy pokud mate alespoň trochu podobný vkus na knihy, jako já.

Na téma... Ilustrace

Když se tak zamyslím nad tím, co pro mě před několika lety bylo důležitější, jestli samotný děj, nebo ilustrace v knize, je to jednoznačně druhá možnost.
Když mi mamka vždy předčítala nějakou knihu, dokázaly ve mě vzbudit nejrůznější emoce, jako strach, hrůzu nebo radost. Děj jsem sice vnímala dost pozorně a snažila se naslouchat slovům vycházejícím z máminých úst, jako by pro mě byly něčím neobvyklým, ale bez ilustrací by mě knihy, jako malou holku nejspíš nebavily.
Bylo pro mě tolik důležité si děj spojit s něčím konkrétním, při popisu různých osob jsem si byla schopná ve spojitosti s kresbou představit, jak ten člověk asi vypadal. A pokud mi to nestačilo, jednoduše jsem si domyslela, jak asi vypadá.
I když mají menší děti nejspíš daleko větší představivost, i dnes mám radost, když na nějakou drobnou ilustraci v knize narazím a mile mě překvapí. Dřív ve mně totiž knihy opravdu vyvolávaly hlavně strach a stačilo mi, když jsem na obrázku viděla jen trochu zamračeného dědulu.
Nejradši jsem však měla obrázky princezen a ilustrací přes celou stránku. Ne snad, že bych si podle popisu nedokázala představit, jak asi vypadaly, ale vždy se mi líbilo koukat na obrázek a zároveň poslouchat pohádku. To mi dnes upřímně chybí ze všeho nejvíc.
Nejraději vzpomínám na knihu Bratří Grimů, která je opravdu plná nádherných ilustrací. Když jsem ji kvůli focení po několika letech držela v ruce, málem mi tekly slzy, když jsem si vzpomněla, jak ležím na zahradě v houpací síti a mamka mi nahlas předčítá ty úžasné příběhy už po několikáté během jednoho dne.

F.S. Fitzgerald: Velký Gatsby

Bouřlivá dvacátá! Věk ženských lýtek zadýchaných jazzem, věk technického pokroku a propastných sociálních rozdílů, léta uvolněných mravů a prohibice. O Americe paradoxů začal Francis Scott Fitzgerald psát v polovině roku 1924. Pobýval tehdy na Francouzské riviéře nebo v Paříži, kde se scházel s Ernstem Hemingwayem, Gertrudou Steinovou a dalšími, kteří se považovali za součást tzv. ztracené generace. Velký Gatsby je v pořadí třetím Fitzgeraldovým románem. Poprvé vyšel v New Yorku v roce 1925 a byl oceněn kritiky i čtenáři. Dodnes stojí v čele literárních skvostů dvacátého století a bývá označován i za vrchol tvorby samotného Fitzgeralda.

Amerika ve dvacátých letech, jazz, nespoutanost - to jsou věci, o kterých běžně ráda čtu, baví mě a zajímají, ale hned na začátek bych chtěla říct, že kniha pro mě byla naprostým zklamáním.
Už když jsem knihu poprvé držela v ruce, říkala jsem si, že to bude jednoznačně jedna z nejlepších knih, slyšela jsem na ni hrozně moc pozitivních ohlasů a to je důkaz, že vlastní názor si můžete udělat až po přečtení celé knihy.

Začátek děje se rozbíhal dost pomalu, stále se nic nedělo. Čekala jsem, kdy přijde nějaký zvrat, intrika, ale po celou tu dobu jsem čekala marně. Do čtení jsem se mnohdy musela nutit, proto jsem ji taky četla déle, než je u mne zvykem. Děj jsem vlastně nedokázala pořádně vnímat, často jsem po dočtení kapitoly nevěděla, o čem jsem před pár minutami četla. Zkrátka, kniha byla hrozně zdlouhavá, bez zápletky. Na to, že patří mezi ty nejčtenější knihy na světě, bych od ní čekala mnohem, ale mnohem více.

Přesvědčila jsem se taky o tom, že ne vždy mě moje oblíbené téma může bavit. Moji čtenáři jistě ví, že bych si přečetla snad každou knihu s podobným námětem, ale nejsem si jistá, kdy se do podobné knihy zase pustím. Po tak obrovském zklamání si nejsem vůbec jistá, kdy se budu chtít k tomuto tématu opět vrátit.

Kdybyste po mně teď chtěli, abych vám stručně shrnula obsah knihy, nebyla bych toho ani schopna. Ne, že bych knihu snad považovala za naprostou ztrátu času, ale jak už jsem se zmínila o pár řádků výše, něco tomu chybělo, a to dost. Možná jsem příliš mladá na to, abych tuhle knihu pochopila, ale obávám se, že se k ní nikdy vrátit nechci. Kdybych byla o pár let starší, možná bych se na tehdejší společnost dívala úplně jinak. Mrzí mě, že si to tahle kniha u mě tak pokazila. Co se týče dalších knih od tohoto autora, určitě si chci přečíst Něžná je noc, ale dám si mírnou pauzu od čtení podobných knih, neboť se bojím, že by to dopadlo podobně, jako s Velkým Gatsbym.

Na téma... První záchvěv podzimu

Většina šťastných událostí v mém životě se děje právě na podzim. Ráno se probouzím a cítím na své kůži mírný chlad, tendence přikrýt se a spát dokud slunce nevysvitne je větší, než kdy dříve. Při pohledu z okna na chvějící se břízy mnou projede nepopsatelný pocit radosti. I stromy v tu chvíli vypadají šťastně. Pozoruji ptáky a z jejich zpěvu je znát, že se na toto období plné barev a posledních známek tepla těší více, než kterýkoliv jiní živočichové.
Lehnout si doma pod bavlněnou dečku, cítit její příjemné teplo, z hrnku usrkávat heřmánkový čaj a číst pěknou knížku... nedovedu si představit lépe strávené podzimní odpoledne. Nebo snad vyrazit s batůžkem napěchovaným všemi nezbytnostmi na okraj lesa, nasát tu vlahou energii, o kterou se s námi podzim dělí, to taky není nápad k zahození.
Zvířata se mi touhle roční dobou zdají mnohem přívětivější, klidnější. Pozoruji, jak k sobě lnou a připravují se na odchod tepla, který je v nedohlednu.
Jemně se červenající šípky, odkvétající růže a zbarvující se listí javorů nám dává jasně najevo, že babího léta se nejspíš nedočkáme, nebo snad ano?

 

ask / flickr

#2 Knižní série

Jeffrey Archer: Nositelé příběhů

Tato v pořadí šestá sbírka vyšla v originále (pod shakespearovským názvem And Thereby Hangs a Tale) na jaře 2010, po téměř šesti letech, kdy její autor cestoval po světě. Podobně jako tomu bylo u předcházejících sbírek, i zde jsou některé povídky založeny na skutečných příbězích - deset z patnácti povídek bylo údajně inspirováno příběhy, které Archer shromáždil právě během svých cest - zatímco jiné jsou ryzí fikcí, čerpající nejen z autorovy fantazie, ale i z jeho neméně barvitého soukromého života. Jednotlivé povídky se odehrávají v různých částech světa a jejich hrdiny jsou lidé často na první pohled všední, nezajímaví. Právě tito lidé však v sobě často nosí příběhy, které stojí za vyprávění - a Archer je skvělý vypravěč. Opět potvrzuje své přirozené nadání pro krátké příběhy, jeho povídky vás "chytí" už od první stránky. Jsou vkusné, chytré a zábavné a nechybí v nich vynikajícím způsobem zvládnuté charakteristiky postav, typický anglický humor, napjaté očekávání pointy příběhu a překvapivé zvraty. Některé z nich vás rozesmějí, jiné vám vženou do očí slzy - všechny vás však budou udržovat v napětí téměř do konce. 

Na knihu od Jeffreyho Archera jsem narazila úplnou náhodou a nebýt výprodeje v knihkupectví, nejspíš bych o tomto autorovi dodnes nevěděla. Někdy váhám, zda si knihu koupit, protože jsem dříve od daného nakladatelství žádnou knížku nečetla, tím je právě i Plejáda, pro mě úplně nový objev. 

Hned na první pohled se mi knížka moc líbila. Je krásný ten kontrast mezi jménem autora a názvem knihy. Fotografie na obálce je také úžasná, vzbuzuje ve mě nostalgii a chuť knihu číst bez přestání až do konce!

Nositelé příběhů rozhodně není kniha pro každého. Pokud vás nebaví číst knihy toho typu, kdy si občas musíte něco domýšlet, nebo se vám příběh zdá příliš nereálný, do knihy se nepouštějte. To říkám na rovinu.

Ze začátku jsem knihu chválila, říkala si, jak to byl skvělý výběr, ale v průběhu jsem dost často měnila názor. Nevím totiž, jestli mám knihu hodnotit jako takovou, nebo ji zhodnotit podle příběhů, každý je totiž o něčem úplně jiném. Co mi ale trochu vadilo, že se v ní objevuje zbytečně moc politiky, to já nerada.

Myslela jsem si, jak knihu přečtu během víkendu, to se ale nestalo, protože jsem nebyla schopná si sednout a číst jeden příběh za druhým. Trochu se mi totiž pletly a než jsem si uvědomila, že daná postava byla v předešlém příběhu a v tom, který jsem v tu chvíli četla, už se neobjevuje, byla jsem z toho zkrátka příliš zmatená. 

Chtěla bych se zmínit speciálně o jednom příběhu s názvem Schůzka naslepo, který mě naprosto překvapil a vykouzlil úsměv na tváři, protože takový konec jsem nečekala. Nebudu vám ale víc prozrazovat, ať nikomu nezkazím překvapení. 

Na knize se mi nejvíce líbí to, že v každém příběhu je doslova od každého kousek. Napětí, očekávání, smích. Někdy zůstanete z konce zaražení, jak se to všechno rychle seběhne. 

Ať si ji přečte opravdu každý, kdo má rád příběhy založené na pravdě, z části domyšlené.

Stephenie Meyerová: Stmívání

Isabella Swanová se stěhuje do Forks, městečka ve státě Washington, kde neustále prší. Zdá se jí, že na světě neexistuje nudnější a beznadějnější místo – až dokud nepotká tajuplného a přitažlivého Edwarda Cullena, který doslova obrátí její život vzhůru nohama. Do Isabellina příjezdu Edward úspěšně tajil před obyvateli městečka svou upírskou osobnost. Ale nikdo není v bezpečí, zvláště Isabella, člověk, který je Edwardovi nejdražší. Milenci však balancují na ostří nože – mezi touhou a hrozným nebezpečím. 

Jsem si téměř jistá, že tuhle knihu zná každý nebo minimálně film většina z vás viděla. Neskutečně mě mrzí, že jsem si nejdříve nepřečetla knížku a pak si nepustila film. Jsem přesvědčená o tom, že je vždy lepší si na příběh podívat vlastníma očima, udělat si představu o postavách a prostředí a teprve potom se podívat na zfilmovanou verzi.
Kniha pro mě tudíž nebyla žádným překvapením, věděla jsem přesně, co a jak se stane a podle mého názoru knihu spousta lidí přechválila a stala se málo vyhledávanou a nezajímavou. Alespoň si myslím, že na ni lidé v mém okolí mají tento skeptický názor. 

Kniha se mi četla opravdu dobře, ale chybělo mi takové to napětí. Vždy, když čtu nějakou knihu, mám možnost představit si postavy, udělat si o nich nějaký obrázek, i prostředí si ráda představuji. U téhle knihy mi to šíleně moc chybělo, nedokázala jsem při čtení zapomenout na film.

Co se týče postav, je mi ze všech nejsympatičtější Alice, je to taková romantička, hrozně milá a půvabná. Jacob se v knize objevuje opravdu málo, na rozdíl od filmu kde ho vidíte mnohem častěji. Občas mě vytáčel Edward, který nenechá Bellu vlastně samostatně přemýšlet, vadí mu i to, že se baví s někým jiným, ale přitom ji pořád jaksi nabádá k tomu, aby se od něj držela dál.

Velmi se mi líbí, jakým způsobem autorka píše. I když popisuje nějakou postavu, je celkem stručná a zbytečně nic neprotahuje. Někomu by mohlo vadit, že v knize není tak častá přímá řeč, já jsem naopak ráda. Je to asi první fantasy kniha, kterou jsem četla, takže nemohu knihu nijak porovnat s ostatními. 
Jak asi víte, na fantasy knihy zrovna nejsem, ale tuto sérii si chci přečíst celou, protože upíři a vlci jsou z těchto fantasy postav snad to jediné, co mi přijde maličko reálné. Ale aby si to někdo špatně nevyložil a nemyslel si, že snad věřím v upíry, to opravdu ne.

Vůbec nelituji toho, že jsem si knihu přečetla a že jsem jí věnovala docela dost času. Zbývající knihy si chci pořídit taky v tomto vydání, protože se mi líbí víc, než to originální. 

Ben Holt: Psí hrdinové

Pes je věrným přítelem a pomocníkem člověka od počátku jejich soužití. Již od Římské říše se v literatuře nacházejí příběhy, které zaznamenávají psí hrdinské činy. Vzpomeňme, jak psi pomáhají např. při požáru, při hledání zasypaných lidí, při záchraně topících, při hledání drog, i zlodějů, ale jak pomáhají i nemocným, kteří díky psům mohou prožít kvalitní život. Kniha Psí hrdinové je knihou skutečných příběhů, v kterých se dočteme, jak se hrdinou může stát pes každé rasy, vycvičený záchranář i domácí.

 

Při čtení jednotlivých, kraťoučkých příběhů mi běhá mráz po zádech a přemýšlím nad tím, zda by byl schopen se některý z psů, kterého znám, zachovat podobně. 

Knížka má jemnou, sladěnou obálku, ze které je všem jasné, o čem kniha vypráví. Česká obálka má mimochodem stejnou obálku, jako originál. 

Příběhy jsou rozděleny do jednotlivých kapitol, přičemž v každé z nich naleznete většinou okolo deseti příběhů, které nejsou delší, než přes tři strany, mnohdy ani to ne. Radši bych si v každé z kapitol přečetla třeba jen čtyři, ale obsáhlejší příběhy. 

Každý příběh začíná stejně: Je představen pes, jeho majitel a uvedeno místo, kde se celá situace odehrála a následuje příběh, shrnutý na pár stránek knihy. 

Určitě by se mi líbilo, kdyby byla kniha doplněna, klidně jen o černobílými, fotografiemi. 

V knize se, mimo samotné příběhy, dozvíte také o různých organizacích, které pomáhají psům nebo nevidomým lidem. Často se na konci jednotlivých příběhů dočtete o ocenění, které psí hrdina získal.

Co vás asi nepřekvapí je, že každý z příběhů končí relativně dobře, i přesto jsem si při čtení představovala, jak musely být některé situace strašné.

U některých příběhů mě zavalí naprostý pocit štěstí. Někdy nedokážu pochopit, jak mohou být pejsci tak hodní a chytří, že poznají, když je jejich přítel v nebezpečí. Usmívám se a říkám si, že psi jsou opravdu dokonalá stvoření. 

Autor má pro pejsky nejspíš obrovskou slabost, protože napsal řadu dalších knih, právě o psech. Knížka je zajímavá, oddechová. Rozhodně ji doporučuji všem, kteří mají rádi pejsky a rádi si přečtou pár milých příběhů o jejich hrdinských činech. Mně se kniha moc a moc líbila, proto ji nemůžu ohodnotit jinak, než plným počtem.  

Lotte Kinskofer: Černý sníh

Kdo je ve skutečnosti pachatel a kdo oběť? Nikdy nedej na první dojem, zdání klame...

Lařin bratr Simon zmizel beze stopy. Nikdo netuší proč. Policie nemá pro jeho zmizení žádné vysvětlení. Lara se proto rozhodne pátrat na vlastní pěst... Věci, které postupně vyplouvají na povrch, se k Simonovi vůbec nehodí. Ve městečku se začínají šířit divoké řeči a spekulace o násilí, vydírání a mučení. Je Simon opravdu oběť? Jakou děsivou pravdu odhalí pátrání?

Kniha mne upoutala svým neobyčejným názvem, pod kterým jsem si neuměla jaksi nic představit. Co se obálky týče, ta u mě tolik nezabodovala. Čtenáře hned napadne, oč v knize může jít, tedy u mě to tak alespoň bylo a dělám to tak vždy, když v ruce držím nějakou knihu. Násilí, únos, drogy, zoufalství...?

Ze začátku jsem ze čtení měla dost smíšené pocity. Věty jsou psány zvláštním stylem. Jsou hrozně krátké, mnohdy se skládají třeba jen ze čtyř pěti slov. Nečetlo se mi to moc dobře. Není to tak jen na začátku knihy, ale v různých pasážích této knihy to tak bohužel je. Snad nikdy jsem se s tím u knihy nesetkala, ale vadilo mi to. Hodně jsem se při čtení zasekávala, ale je to možná jen moje chyba.

Téma knihy mi nepřijde příliš originální. Všem známé téma, ať už třeba z filmů - někdo z ničeho nic zmizí a jeho nejbližší se ho snaží vypátrat na vlastní pěsť, protože na policii se nemůže spolehnout. Lara, sestra pohřešovaného Simona, mi byla ze všech postav nejsympatičtější. Na její místě bych se chovala asi úplně stejně, jako ona.

Po celou dobu se v knize skoro nic nedělo. Stále se opakovalo to, jak jsou rodiče zoufalí, rádi by něco podnikli, ale neví co. Právě rozhodnutí samotné Lary knize dodalo konečně nějaký spád, na to jsem celou dobu čekala a na pár posledních stránkách se všechno odehrálo tak rychle, že jsem to ani nestačila vstřebat.
Hlavních postav v knize nevystupuje tolik, abych hned nepoznala, kdo za tím vším stojí. Podle chování mi bylo po přečtení pár stran jasné, kdo v tom všem má prsty.


Autor: Lotte Kinskofer                           
Nakladatel: Fragment   
Rok vydání: 2012  
Žánr: Román/Povídka 
Počet stran: 184 
Vazba: Brožovaná
Moje hodnocení: 3/5


Čtení jsem si užila, to bez pochyby, ale stejně mi toho v knize hodně chybělo. Čekala jsem více napětí, strachu. Už jen kvůli varování "zločin, nevhodně do patnácti let", jsem toho čekala o dost víc. Je mi jasné, že na tak málo stran se toho nevleze moc. I přesto všechno jsem ale knihu přečetla během jediného dne.

Ira Levin: Rosemary má děťátko

Slavný román balancující na pomezí psychologického příběhu a hororu. Odehrává se koncem šedesátých let dvacátého století v New Yorku. Novomanželé Rosemary a Guy se nastěhují do velkého bytu v Bramfordu - starém velkém domě s temnou pověstí. Guy je začínající herec a Rosemary se svědomitě připravuje na roli matky, i když dítě zatím nečeká. Zakrátko se mladý pár seznámí s trochu vlezlými sousedy - manžely Castevetovými a přes lehký odpor Rosemary se Guy spřátelí s Romanem Castevetem. Zakrátko Rosemary za podivných okolností otěhotní a Guy dostává velkou hereckou šanci, když jeho konkurent náhle oslepne. Castevetovi se mezitím stále více vtírají do přízně mladého páru a nepokrytě Rosemary organizují život. Postupem času začne mít nastávající maminka z řady náznaků a podivných náhod podezření, že jejich sousedé praktikují čarodějnictví a chtějí její dítě pro své temné obřady. Jestli jde o chorobné vize, které v citlivé Rosemary vyvolává samota milionového velkoměsta a tísnivý dům, nebo jde o skutečné děsivé události už Ira Levin nechává na zvážení čtenáři. Rosemary má děťátko je nevšední a velmi sugestivní příběh, který pravděpodobně zůstane dlouho vryt do paměti každého čtenáře. Román se dočkal i úspěšného filmového zpracování. 
 
Autor: Ira Levin
Nakladatel: Odeon 
Rok vydání: 1976
Žánr: Román/Horor
Počet stran: 213
Vazba: Vázaná

Děj se odehrává v 60. letech minulého století, toto období je mi velice blízké, právě z tohoto důvodu jsem si knihu vybrala. Živě si představuji ta americká předměstí, výlohy s drahým zbožím... Ze začátku jsem se nad knihou občas jen tak lehce pousmála, později mi začaly vadit některé z hlavních postav, tak jsem se spíš rozčilovala.
Rosemary začala být dost naivní, co se těhotenství týče, ale chápu, že já to nemohu posuzovat. Guy - manžel Rosemary je mi hodně sympatický už od začátku. Ze všeho si utahuje, nad vším mávne rukou, zkrátka s ničím si nedělá hlavu. Působí dost sebevědomě a spokojeně.

 Je to taková oddechová kniha, u které není třeba přemýšlet, je čtivá a všichni jsou na sebe až příliš zdvořilí. Právě to se mi na celém příběhu líbí nejvíce...

...myslela jsem si, že stejný názor budu mít, až knihu dočtu. Všechno se zdálo být fajn. Rosemary se pěčlivě připravovala, až se jí narodí miminko. Avšak všechno není tak, jak se na první pohled zdá. Stane se něco, s čím se Rosemary nedokáže smířit, něco, co ani ve snu nečekala...

 

Kniha byla neskutečně čtivá, zábavná a později i napínavá. Dojímala jsem se nad celým tím krásným příběhem, ovšem ve chvíli se stalo něco, co bych od tak jemného příběhu vůbec nečekala. Knihu jsem pak musela dočíst na jeden "zátah", přestože mi zbývalo přes sto stran. Nejspíš bych v tu chvíli ani neusnula. Když jsem knihu na chvíli odložila, ihned jsem měla nutkání ji popadnout a přelouskat zase pár stránek. 

Víc vám asi neprozradím, ale konec pro mě zůstal tak nějak otevřený a nedokončený.