Christiane Vera Felscherinow: My děti ze stanice zoo

Na základě zpovědi zachycené na magnetofonových páscích zpracovali Kai Hermann a Horst Rieck autentický životní příběh německé narkomanky Christiany F.
Dnes již dospělá Christiane F. se poprvé ve svých dvanácti letech setkala v evangelickém centru pro mládež s hašišem, ve třinácti na diskotéce s heroinem. Brzo se stala na drogách závislou, přes den chodila do školy a odpoledne si spolu se svými přáteli - narkomany vydělávala na stanici ZOO peníze na drogu prostitucí. Její matka skoro dva roky netušila nic o dvojím životě své dcery. Christiane F. vypráví s obdivuhodnou snahou o přesnost a odzbrojující otevřeností o osudech dětí, o kterých se veřejnost dozvídá až z titulků novin, jež oznamují jejich smrt. Příběh Christiany F. se denně opakuje kdekoli na světě.

Tak moc jsem touto knihou byla doslova pohlcená, že jsem ji četla skoro dva týdny. Nedává to asi moc smysl, ale nedokázala jsem si přečíst na jeden zátah. Bylo to pro mě opravdu hodně náročné a skoro jsem se bála ji číst někde na veřejnosti a vysvětlovat lidem okolo, co že za knihu to vlastně čtu a co přesně se v ní odehrává. Ne, že bych se snad styděla za to, jaký typ knihy jsem zrovna četla, ale k drogám mám odjakživa nepopsatelně negativní vztah a nikdy, nikdy by mě nenapadlo, že tak malé děti by byly schopny vyzkoušet něco tak odporného, jako jsou drogy.

Na začátku knihy Christiane krátce popisuje svoje dětství, zmiňuje se dost často o svém otci, ke kterému měla respekt i její vlastní matka a bála se mu cokoliv říct. Christianin otec jí často ubližoval, ale ona byla tak statečná, že jí to nevadilo. Její matka byla šíleně zoufalá a nedokázala pomoci sobě, ani svým dvěma dcerám. Natož pak, aby se snad ubránila svému agresivnímu manželovi.

Christianina závislost začíná stejně, jako každá jiná. Chodí pozdě domů, aniž by její matka zaregistrovala, že se něco děje. Měla svoje problémy a proto si možná podvědomě namlouvala, že má Christiana věk na to, aby trávila noci na diskotéce a domů chodila až někdy k ránu. To mě dost překvapilo, protože která matka nechá svoje dvanáctileté dítě běhat po venku, do kdy se mu zlíbí?

Můžu jednoznačně říct, že jsem hodně slabá povaha a proto se mi knížka nečetla vůbec jednoduše. Běhal mi z toho všeho mráz po zádech a kdykoliv se Christiana rozhodla se vším přestat, měla jsem radost, že to snad vyjde. Ale umím si představit, jak taková závislost na droze asi vypadá a jsem zastánce názoru, že pokud se narkomani umístí do vězení, mají snad ještě větší možnost se k droze dostat, než kdyby byli nedobrovolně umístěni do specializovaného ústavu.

Docela mě mrzí, že není kniha v povinné četbě, protože je nejen čtivá, ale neuvěřitelně poučná. Není totiž nad příběh, který se doopravdy stal. Nevěřím totiž moc tomu, když se na školách pořádají různé přednášky, pořád se to dokola omílá a všem už to přijde jako běžná věc. Proto bych každému doporučila si tuhle knihu přečíst, i když se čtení třeba až tak nevěnuje. Za mě rozhodně jedna z nejlepších autobiografií, které jsem kdy četla. Perfektně zpracovaná kniha.